Už je to více než týden, ale jelikož jsem nepsala více jak půl roku, zas tak velké zpoždění se článkem vlastně nemám. Po době delší než dlouhé jsme se vydali na závody, ale co ta pauza předtím?

Chyběl mi čas - příprava na státnice a psaní bakule mi dalo více zabrat, než bych byla ochoná přiznat (a výsledek pak byl horší, než jak by odpovídalo námaze - asi se snaha rozpustila v dlouhých letech mého věčného studia). Chyběla mi motivace. Najednou jsem neměla pocit, že agility potřebuju, že agility potřebuje mě. Extrémně sebestředná část mého já je kdesi v hloubi přesvědčena, že pokud něco miluje ona, bude i ono milovat jí. Neodvratitelné prozření pak na sebe nedá dlouho čekat a zklamání se mění ve ztrátu motivace. Proč to tedy dělám? Pro výsledky jistě ne. Ve výsledcích jsme díky vlastně dvojnásobnému úspěchu na MR pudlů dosáhli výše, než jsem si v rámci reálných možností mohla vysnít. 

Vím, s čím pracuji. Já nejsem dokonalý psovod, nemám dokonalého psa. Tedy samozřejmě že mám, nejdokonalejšího na světě, ale ten kdo Korzárovi dával do vínku, byl už asi vší tou jeho dokonalostí natolik ozářen, že zapomněl na drajv a na takovou tu touhu roztrhat se za každých okolností. Korzárek se roztrhá rád, pokud se mu k tomu dostatečně aplauduje, tráva je posečená na 3,4 cm,vlastně ideálně když je umělá, také občas záleží na aktuálním postavení měsíce a tak :) Korzár je naprosto jedinečné zvíře, ale nemá smysl si nalhávat, že má na to získávat jednu cenu za druhou. 

Zimní Pohár pořádaný Jitkou Slánskou však letos uvedl do propozic něco, co mě rozradostnilo, a co mi tu chuť si zase zazávodit přivolalo. A sice otevření kategorie XS. Když  se rozhodovalo, jaký formát bude letošní ročník tohoto seriálu mít, hlasovala jsem pro podobu 2x jump + zkouška. To se sice nekoná, ale aspoň ta XS. Při příjezdu na závody jsem si více než kdy jindy uvědomila to, co mi v hlavě leží už delší dobu. Agility běhá tolik psů, kteří se na oficiálních závodech nikdy nebudou umisťovat, ale je to důvodem je od agility odrazovat? Proč je současný trend agiliťácké obce (záměrně nepoužívám slova Klub Agility, výbor atp.- jeho práci v tomto ohledu hodnotit ani nemohu) takový, že podporovat se mají ti nejlepší, ale pro ty slabší vlastně není místo. Nebo to tak alespoň vyznívá. Oprávněně se brojí proti neoficiálním závodům (ačkoliv hlavní argument, že je tristní, když se takových závodů účastní psi mladší osmnácti měsíců, dle mého poněkud ochabává při vědomí, že drtivá většina úspěšných závodníků táhne své psy na závody takřka ihned, co dosáhnou této hranice - a to dokonale připravené. Trénink zdravotně nezávadný tedy není a závody ano?), ale kde je jejich alternattiva? Proč  se bojuje jenom slovy a oháněním se řády, proč ne větší aktivitou proti tomuto problému? Proč není větší podpora těch, kteří se snaží pro psy do jisté míry handicapované něco dělat? Domnívám se, že agility není tolik rozšířený sport, aby si mohl dovolit elitaření , a zapomínat na rozšiřování své základny, ze které v budoucnu mohou vzejít ti nejlepší. Co když se budoucí mistr světa nyní vše učí na svém pomalém shi-tzu, ale s příštím může dosháhnout vysokých úspěchů, pokud mu láska k tomu zůstane? Proč ho otrávit už nyní?

Naštěstí jsou tací, kteří i na takovéhle situace myslí. Pořadatelé Zimního poháru jsou jedni z nich. 

Před závody jsem (vlastně tedy od června) měla pouze 4 tréninky, z toho ten poslední byl v době mé chřipky, tudíž v pomalém tempu a bez hlasových povelů. Docela legrace:) Nemohla jsem očekávat nějaké super výsledky, ani jsem je neočekávala, a ani nepřišly :)  Závody posuzovala Lenka Pánková a parkury byly dle mého názoru přizpůsobené kategorii XS, ve které se sešlo úctyhodných 18 soutěžících. 

Mno, těžké to nebylo, a vlastně žádný z běhů pro nás nebyl oříškem. Tedy, nebyl by. V prvním běhu byl v tunelu jakýsi bubák, zřejmě nahrabaná látka, neboť Korzár se vrátil z stran (a to až poté, co do něho vletěl, a rozhodně nebyl jediný. Škoda. Ve druhém běhu se zase projevila má aktuální nevyběhanost, a špatným pohybem jsem mu způsobila chybu ve slalomu. Třetí běh byla už soustředěnost tatam, takže ačkoliv jsme konečně zaběhli čistě, ztratili jsme něco na čase. 

Ale nijak zásadně mi to nevadilo. Nebyl to průšvih, den byl krásný a velká dingovýprava si přivezla celou řadu výher - naprosto luxusních dortů. Nebudu vypisovat úspěchy všech, každopádně musím říct, že tak fajnově jsem se na závodech už dlouho necítila.

Jo a závěrem musím říct, že citronovolevandulové muffiny mi fakt chutnali. A jelikož jsem je dělala já, musím se za ně pochválit. Obvykle mi to, co upeču, vlastně ani nechutná. Ale královnou sušenek bude navždycky jen Evža.